Petr Schulhoff natočil v roce 1977 další ze svých veseloher, tentokráte s názvem Já to tedy beru, šéfe a hlavní role svěřil Luďku Sobotovi a Petrovi Nárožnému. Děj snímku je vcelku jednoduchý. Odvíjí se kolem dvou vyčůraných náborářů, kteří mají za úkol získat schopné pracovní síly, a to i za použití leckdy ne zcela legálních prostředků, zato však čistě vědeckým postupem. Možná by se zdálo, že to může být sranda, ale ono to bohužel tak zábavné není. Pravda, pár skvělých scén se najde a mohou za to hlavně vedlejší figurky, jako je třeba babička Marie Rosůlkové nebo kolega Filip v podání Lubomíra Lipského, jinak je to ale docela bída. V bonusovém rozhovoru na DVD si to ostatně uvědomuje i samotný Nárožný, jinak výtečný komediální herec, který se však v poslední době profiluje (k jeho mínusu) hlavně jako charakterní herec (Pojišťovna štěstí).
On i Luděk Sobota se sice snaží jak jen to jde, je to však marné, pokud je děj jeden velký začarovaný kruh. Neustále se opakující styl v podobě: sehnat nového pracanta-máme ho-ale je tu problém-zkusíme léčku nebo vydírání-zafungovalo to (a ještě u toho všeho děláme hroooznou srandu)... vážně za krátkou dobu omrzí a nepomůže tomu ani snaha o ozvláštnění děje třeba manželskými hádkami. Přitom se z toho dalo vytěžit daleko víc, kupříkladu konkurenčním soubojem s pány (Václav Lohniský a Vladimír Hrubý) z náborového oddělení jiného podniku, kteří se objeví až ke konci a jen na slabých několik minut, aby k přestupu přemluvili účetní Věru Tichánkovou.
Já to tedy beru, šéfe je další z nudného zástupu socialistických rádoby komedií. Schulhoffovi se jistě nedá upřít talent, což dokázal jak svými detektivkami z šedesátých let (nezapomenutelný Rudolf Hrušínský), tak i slušnou taškařicí Zítra to roztočíme, drahoušku. Koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let však úspěšná éra pominula, což nepotvrdil jen tímhle snímkem, ale i těžce nudnou Diagnózou smrti nebo hodně tristní komedií Příště budeme chytřejší, staroušku.
